AUGUSTE RODIN A IVAN MEŠTROVIĆ V GHMP

Pražská Pallas a Moravská Hellas

1902: Auguste Rodin v Čechách a na Moravě

25. 10. 2022 – 29. 1. 2023

Galerie hlavního města Prahy

Dům fotografie

Revoluční 5, Praha 1

út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h

Kolektiv autorů:Hana Dvořáková, Magdalena Juříková, Helena Musilová, Vít Vlnas

V roce 1902 navštívil Prahu a Moravu francouzský sochař Auguste Rodin. Tato cesta, spojená s jeho tehdy největší zahraniční výstavou, byla důležitá nejen pro sochaře samotného, ale zanechala nesmazatelné stopy i v místě návštěvy. Rodin přijížděl do města, o němž neměl sebemenší představu a jehož obyvatelé jej vítali sice s okázalostí hodnou krále, avšak viděli v něm především velkého Francouze; jeho uměleckému jazyku rozuměli jen nemnozí.

„V roce 120. výročí této památné události jsme chtěli okolnosti, které ji doprovázely, podrobit hlubší analýze a oprostit ji od patosu, jenž ovládl dobové zprávy o ní. Až do výstavy Pocta Rodinovi v roce 1992 na půdě GHMP chyběl objektivnější vhled ‚za scénu‘, který jsme tímto chtěli ještě rozšířit a podat s dalším odstupem co nejpřesnější charakteristiku tohoto příběhu,“ říká ředitelka GHMP Magdalena Juříková.

Příjezd Augusta Rodina byl významný pro tehdejší generaci malířů a zejména sochařů, kterým pomohl ujasnit cestu k modernímu výtvarnému směřování, ale také předznamenal budoucí orientaci výtvarné scény k francouzskému umění. Na druhou stranu, z toho, co tehdejší umělecká a společenská elita považovala za důležité této významné návštěvě ukázat, můžeme dovodit i podstatné informace o prioritách a charakteru té doby.

V první polovině roku tak 1902 došlo ke krátkému a účelovému propojení politických zájmů české nacionální politické reprezentace s ambicemi mladých a sebevědomých výtvarníků sdružených ve spolku Mánes. Pražská radnice, bez jejíž finanční a organizační podpory by se výstavní projekt nemohl uskutečnit, zde viděla především vítaný podnět k pokračování reprezentativních akcí s mezinárodní účastí, jimiž se Praha zviditelňovala jak v habsburském mocnářství, tak v cizině. Podobně na Moravě se některá převážně německá města, například Hodonín, velkolepým přivítáním Rodina snažila poukázat na přítomnost svých českých obyvatel.

Výstavní a publikační projekt se systematicky věnuje „doprovodnému programu“, který byl Rodinovi připraven. Na základě studia archivních pramenů, tj. fotografií, časopisů, korespondence, osobních archivů aj. se snažíme zmapovat očekávání a výsledky, které cesta (tedy nejen vlastní výstava) Augusta Rodina do Prahy a na Moravu přinesla.

Výstava je rozdělena do několika kapitol – krátce představujeme Rodinovu monografickou výstavu otevřenou 10. května 1902, která také poskytla důvod k jeho návštěvě. Dále sledujeme jeho cestu po nejrůznějších pražských lokacích, kde se střídaly návštěvy kulturních akcí, banketů a památek, a následně odjezd na Moravu, kde, po návštěvě propasti Macocha, vypukla v Hroznové Lhotě téměř všelidová folklorní slavnost. Skrze dobové fotografie, časopisy a díla výtvarného umění, ale i současnou uměleckou instalaci se snažíme zpřítomnit Rodinův pobyt a vjem, který si z něho sochař odnesl.

V podtextu celé výstavy je snaha odpovědět si na otázky související s tehdejší politickou orientací klíčových představitelů domácí scény, s rolí tzv. folkloru, tedy tím, jak byl domácím či zahraničním nemoravským návštěvníkům prezentován a jak se měnila jeho role, respektive jak byl využíván ve smyslu národní reprezentace. Jak podotkla jedna z kurátorek, Hana Dvořáková z Etnografického oddělení Moravského zemského muzea: „Fascinace projevy tradiční lidové kultury nebyla na přelomu 19. a 20. století v Evropě ničím novým. Život na venkově byl primitivní, ale představoval ryzost. ‚Lidové‘ prostředí jižní Moravy, jež mělo pro člověka zvenčí vždy určité kouzlo, se pro tyto konstrukty stalo jedinečným odrazovým můstkem. Na půdorysu ‚zážitkové turistiky‘ byl organizován i program Rodinovy návštěvy Moravy. Pečlivě připravená cesta se vracela k romantickým představám o nezkaženém venkovu zaplněném lidmi v pestrobarevných krojích, kteří bezstarostně tančí, zpívají a užívají si života.“

„Díky této výstavě vyšlo najevo, jak mimořádně organizačně a finančně náročná celá akce byla a jak velké množství lidí do ní bylo zapojeno – to vše s vírou, že se české umění a česká společnost dostanou do Evropy. Vlastně stále totéž, o co se dodnes intenzivně snažíme,“ dodává Helena Musilová.

Na výstavě se vedle Galerie hlavního města Prahy podílí i Moravské zemské muzeum a Galerie výtvarného umění v Hodoníně, kde bude v roce 2023 výstava reprízována. Souběžně v nakladatelství Stará pošta z.ú. Brno vychází stejnojmenná publikace s odbornými texty, v nichž jsou kromě brněnského a moravského pobytu analyzovány i další otázky, jako například role fotografie, tedy média, díky kterému vizuálně vnímáme Rodinovu návštěvu, nebo důvody zakoupení slavné Rodinovy plastiky Kovový věk,která je dnes jedním z významných exponátů GHMP, Magistrátem města Prahy. Podobně se také snažíme se zachytit mechanismy společenských struktur, jak se utvářely na přelomu století a jejichž velká část přetrvala i do vzniku samostatného Československa. 

Hana Dvořáková, Magdalena Juříková, Helena Musilová, Vít Vlnas

Ve spolupráci s Etnografickým ústavem Moravského zemského muzea v Brně a Galerií výtvarného umění v Hodoníně

Kolektiv autorů: Hana Dvořáková,Magdalena Juříková, Helena Musilová, Vít Vlnas

Vstupné: 150 Kč plné (dospělí) / 60 Kč snížené (studenti) / 20 Kč seniorské

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

IVAN MEŠTROVIĆ (1883–1962)

SOCHAŘ A SVĚTOOBČAN

24. 11. 2022 – 26. 2. 2023

Galerie hlavního města Prahy

Městská knihovna, 2. patro

Mariánské náměstí 1, Praha 1

út–st, pá–ne 10–18 h, čt 10–20 h

Autorky a kurátorky výstavy: Barbara Vujanović, Sandra Baborovská

Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883, Chorvatsko – 1962, Indiana, USA) zanechal svým komplexním dílem a tvůrčí dráhou nesmazatelnou stopu na mezinárodní umělecké scéně. Spolu s pevným ukotvením v antické a středomořské tradici si zároveň osvojil dominantní prvky archaičnosti, Vídeňské secese, symbolismu, impresionismu, art deca, neoklasicismu a pozdního realismu, jimž pokaždé dokázal vtisknout vlastní nezaměnitelnou pečeť.

Během šesti desetiletí jeho kariéry nacházely námětové okruhy, které jej zajímaly především – zahrnující řadu náboženských motivů, figurálních studií, portrétů a monumentálních soch – významné potvrzení na výstavách pořádaných doma i v zahraničí. Meštrović často využíval svého mezinárodního věhlasu a popularity k tomu, aby široké veřejnosti představil své umělecké i politické ideály, jež – v souladu s jeho životní zkušeností – podléhaly změnám. Například Meštrovićovo přátelství s rodinou Masaryků mu poskytlo příležitost vyjádřit své rozčarování nad poměry v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, na jehož vzniku se sám podílel a které svým dílem reprezentoval.

Meštrović si vytvořil mimořádně rozsáhlou síť kontaktů, mezi něž patřili i mnozí českoslovenští umělci a politici. Názorově a účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války byl spřízněn s Tomášem Garriguem Masarykem. Blízké přátelství navázal se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942). Oba sochaři si mezi léty 1907–1909 pravidelně dopisovali. Meštrović současně v roce 1908 Kafku portrétoval. Jejich vztah byl oboustranně přínosný; díky němu se mimo jiné Meštrović stal členem České akademie věd a umění a zasloužil se o to, aby se komise pro zřízení Žižkova pomníku na Vítkově nakonec rozhodla pro Kafkův návrh (1933).

Okouzlení futuristickou malířkou Růženou Zátkovou (1885–1923), Meštrovićovou důvěrnou společnicí v bouřlivých dobách 1. světové války, výrazně poznamenalo jeho soukromý život i tvorbu, zejména v paradigmatických dílech Vestálka (1917) a Mauzoleum rodiny Račićů (1920–1922).

Výstava mimo jiné poukazuje na Meštrovićova setkání s dalšími významnými osobnostmi, včetně Augusta Rodina (1840–1917), a na způsob, jakým se všichni navzájem ovlivňovali. Tyto vztahy byly navíc geograficky značně rozsáhlé a zahrnovaly bezpočet evropských a amerických měst. Zásadní je také připomenout výstavy, které definovaly a následně redefinovaly Meštrovićovo umělecké a společenské postavení. Od roku 1903, kdy se sochař poprvé představil pražské veřejnosti na skupinové výstavě chorvatských umělců pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes, až do roku 1933, kdy se pod záštitou československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka konala za velkého zájmu veřejnosti a médií rozsáhlá prezentace umělcova díla v Letohrádku královny Anny. Ivan Meštrović zde zazářil jako jeden z nejvýznamnějších evropských sochařů své generace.

Spojení s Československem, ale i dalšími evropskými, severoamerickými a jihoamerickými zeměmi dokládá, že Meštrović byl pravý světoobčan. V mnohotvárnosti a šíři jeho vlivu je nicméně třeba vyzdvihnout slovanskou, středoevropskou kulturní a politickou identitu, jež nacházela svůj odraz v dialozích s českými politiky, umělkyněmi a umělci, kterých si hluboce vážil.

Výstava nově kriticky zhodnocuje tvorbu Ivana Meštroviće ve středoevropském kontextu. Poslední velká souborná výstava v Čechách se uskutečnila v tehdejší Oblastní galerii Olomouc v roce 1970 a ještě téhož roku, osm let po sochařově smrti, také ve Valdštejnské jízdárně. Jednalo se o putovní výstavu, která započala svoji cestu v Musée Rodin v Paříži 1969. Aktuální pražská retrospektiva zhodnocuje Meštrovićovu tvorbu od rakousko-uherského mocnářství až po konec druhé světové války. Je pojata jako mapa Evropy, v jejímž rámci Meštrović vystavoval a tvořil (Praha, Vídeň, Paříž, Londýn, Řím, Záhřeb, Bělehrad, Split, Cavtat…). Kromě Evropy pracoval Meštrović i ve Spojených státech amerických.

Architektura výstav, která většinou funguje jako služebná podpora, nyní roste do podoby inkluzivních struktur vycházejících ze specifického výstavního prostoru 2. patra Městské knihovny. Dominik Lang se stává jakýmsi „průvodcem” prostředí, ale i vrstvami minulosti (Meštrović jako sochař v pohybu) i přítomnosti (výtvarné intervence Anny Fiedlerové, živé obrazy edukačního oddělení). Audiosložku má na starosti sdružení Kinetikon, které zdramatizovalo a nechalo namluvit profesionálními herci dopisy mezi Meštrovićem (Kryštof Krhovják) a Růženou Zátkovou (Marie Švestková), Bohumilem Kafkou a Augustem Rodinem (Přemysl Rut).

Výstavní projekt Ivan Meštrović (1883–1962). Sochař a světoobčan představuje umělcovo dílo ze sbírek Muzeí Ivana Meštroviće v Záhřebu a Splitu, Srbského národního muzea v Bělehradu a Národní galerie Praha v souvislosti s dílem francouzského sochaře Augusta Rodina (Musée Rodin v Paříži). Meštrovićova tvorba je doplněna o práce českých sochařů z Národní galerie Praha a Galerie hlavního města Prahy (František Bílek, Jaroslav Horejc, Jan Štursa, Ladislav Kofránek, Josef Mařatka a Bohumil Kafka) a rakouského sochaře českého původu Antona Hanaka (Moravská galerie v Brně).

K výstavě vychází obsáhlá stejnojmenná publikace (Sandra Baborovská, Ondřej Vojtěchovský, Barbara Vujanović [eds.]), která shrnuje Meštrovićovu tvorbu. Monografie, do níž přispělo deset domácích i zahraničních autorů, odborníků v oblastech dějin umění a historie, se zabývá různými aspekty uměleckého i politického života Ivana Meštroviće. Věnuje se kontextu vývoje sochařství v době Meštrovićova uměleckého zrání, zejména během jeho vídeňských studí a působení v Paříži pod vlivem Augusta Rodina. Objevné poznatky přinášejí kapitoly o Meštrovićových vazbách na české prostředí a o české reflexi Meštrovićova díla. Autoři představují Meštroviće jako mezinárodně vysoce úspěšného umělce bořícího bariéry mezi údajnými centry a periferiemi světového umění. Kniha je dosud nejrozsáhlejší odbornou publikací věnovanou tomuto významnému sochaři v českém jazyce. Přináší řadu dosud nepublikovaných vyobrazení, zejména pak snímky Meštrovićových soch od českého fotografa Josefa Sudka. Všechny texty jsou paralelně v češtině a angličtině. Součástí knihy je taktéž životopisná chronologie, reprinty textů o Meštrovićovi od předních českých výtvarných kritiků první poloviny 20. století a výběrová bibliografie zaměřená na českou produkci o Meštrovićovi. Publikace vychází ve spolupráci GHMP s Muzei Ivana Meštroviće ve Splitu a Záhřebu.

Sandra Baborovská

Autorky a kurátorky výstavy: Barbara Vujanović, Sandra Baborovská

Výstava vznikla ve spolupráci s Muzei Ivana Meštroviće.

Výstava a stejnojmenná doprovodná monografie Ivan Meštrović (1883–1962). Sochař a světoobčan byly podpořeny grantem Ministerstva kultury České republiky.

Vstupné: 150 Kč plné / 60 Kč snížené / 20 Kč seniorské